Cesta na Borneo, básníkova poprava, zpěvačka baru Cocoon a opice, kterým se nesmí dávat lidská jména

 

Představuji si to takto: je po první světové válce, vracím se domů. V hlavě se mi honí vzpomínky, z nichž některé jsou skutečné, některé jsem si musel vymyslet anebo alespoň řádně upravit.  Nemůžu se přeci vrátit mezi lidi jako poloviční blázen s historkami, které nikoho nepotěší, nepobaví. Koho nechtěli popravit, ten kdo nepřemýšlel na tím, že ráno už nebude nic, opravdu vůbec nic, ten nepochopí. Ještě stále jsem mladý, sám sobě podobný, přátelé mě na ulici zdaleka zdraví a volají: „Konstantine, díky bohu!“ Řečičky se vedou, básničky se píšou, nějaký čas mi to zabere, ale udělám to. Nemohu jinak. Musím To vidět, pocítit a pochopit. Kdybych se na tu cestu nevypravil, nezasloužil bych si tehdy za války přežít. Vždyť ženu už jsem tehdy měl. Mohl jsem umřít smířený.  

 

S lodí jež dováží čaj a kávu
Pojedu jednou na dalekou Jávu
Za měsíc když loď vypluje z Janova
Stane u zeleného ostrova
Pojedem spolu já a ty
Vezmeš si s sebou jen kufřík a svoje rty

(konstantin biebl)

 

 

Pro cestu na Borneo se Hynek rozhodl poté, co jej nějaké studentky nadšené průvodkyně vyhodily z pražské zoo. A to jak z pavilonu goril tak v zápětí i z indonezské jungle. Nedělal nic špatného, jen se díval.  „Pane, tady nemůžete tak dlouho stát, co si myslíte, i děti chtějí vidět opičky!“, křičely na něj. Nevěděl, co jej na opicích tak upoutává, co chce vyhledět v jejich očích, ale měl utkvělý pocit, že kdyby na to přišel, kdyby to tam uviděl, poznal by to a pochopil by něco důležitého, co se týká podstaty jeho samého.

 

Jsou různé cesty, různé cíle. Když se Hynek kdysi se svými přáteli loučil před cestou na Cookovy ostrovy, pilo se mojito a muzika se pouštěla hodně hlasitě. Tentokrát jej ženy líbaly mateřsky na tvář a na čelo, muži mu kupovali poslední doutník. Nepočítáte snad s tím, že se ještě setkáme?  Aha, tak takovou pověst má Borneo. Asi nemá smysl, abych se vás ptal, jestli se mnou nechcete někdo jet, že?

 

Jenže jak se svět točí dokola, časy všechno mění. Hynek si koupil letenku, vyseděl v letadle důlek a za dvacet čtyři hodin vystoupil na Borneu v Kota Kinabalu, v hlavním městě malajské provincie Sabah. Cesta už asi nemůže být cílem, protože je to asi stejně dobrodružné jako nastoupit do metra na Muzeu a vystoupit na Dejvické. Když Konstantin Biebl udělal svou veleznámou cestu na Jávu a do Tichomoří, napsal po cestě na lodi minimálně osm básní. Spočítal jsem to. Hynek se stihl jen podíval na biják s Tomem Cruisem, kterého moc nemusí, ty dva další filmy prospal.

 

Nejdříve po ovoci zvedám ruce
A nejvýš jak na světě mohu
O tropické slunce, O rovníkové slunce
Ty nejstarší ze všech malajských bohů

(konstantin biebl)

 

Kota Kinabalu není žádná zapadla vesnička na pobřeží. Město má asi čtyři sta tisíc obyvatel a dopravu hustou, neprostupnou a troubící. Trochu zklamání pro toho, kdo naivně čekal, že se po vystoupení z letištní brány ocitne uprostřed pralesa.

Hynek měl kliku. Ubytoval se v Borneobackpackers hotelu. Holky, které hotel opečovávají a řídí byly na něj tak milé. Jsou ještě stále zvědavé. Ještě stále chtějí vědět jací lidé kde jsou a jak to tam chodí. Myslím, že je to velká výhoda těch, kteří se nemohou nebo nechtějí na svět dívat s ohrnutým nosem. Že jo Francouzi. V hotelu to funguje jako na dobře zajeté studentské koleji. Ráno se dlouho spí, přes den se polehává a klábosí o tom, odkud kdo je, kde všude byl a kam půjde a večer se paří.

Kolik zbytečných cest by člověk udělal a na kolik důležitých výprav by se nevydal, kdyby těchto rozhovorů nebylo. Možná by se v této souvislosti hodilo poznamenat, že malajské pivo není vůbec dobré a je předražené, zato malajské brandy, to je úplně jiná písnička.

 

 

Putuje tulák s cigárem po světě
A všude veselo mu je
Včera kráčel po horách v Tibetě
A dnes po moři pluje

(konstantin biebl)

 

„Odpočívat a hrát si s korálovými rybkami můžeš na ostrůvku Mamutik“, velelo Hynkovi jeho přísnější a ctihodné já: „ale když nevylezeš na Mount Kinabalu a neprožiješ pár dní a nocí v pralese a nesetkáš se s orangutany, tak jsi sem ani nemusel jezdit. Kapišto?“

Cestovatel rozuměl.

Hora Mount Kinabalu má 4.090 metrů. Vyrůstá z deštného pralesa, přechází do pralesa mlžného, pak do kleče. Nakonec zůstává jen holá skála. Dá se to vyjít, ale je to utrpení. Cesta do prvního tábora, kde se přespávalo, zabrala Hynkovi necelých pět hodin vysilujícího stoupání. Ušel asi šest kilometrů. Do vrcholu mu zbývaly dva. Celou cestu musel myslet na Annu Pichrtovou. Před pěti léty vyhrála závod v běhu na vrchol hory v novém ženském rekordu. To co jiní šlapou dva dny ona vyběhla za tři hodiny a osmnáct minut. Ježišmarja, jak tohle mohla dokázat!

Náš cestovatel až na vrchol hory vyjít nakonec nemohl. Dokonce ani na vteřinu ji celou neviděl. Prý je to říjnu docela běžné, že na vrcholu řádí vichřice.

 

Opice skáčou přes kapok a rambutan
Mám ve větvích opice rád
Když skáčou a skáčou přes kapok a rambutan

(Konstantin Biebl)

 

Poprvé Hynek narazil na opice v mangrovových pralesích u pobřeží Jihočínského moře. Byly to probocis monkies. Poposedávaly na větvích mangrovů. Zadek rozložený na vidlici dvou větví, dlouhý tlustý bílý ocas spuštěný k zemi jako základ pro nekonečný provaz indického fakíra, jedna nožka spuštěna volně do vzduchu, druhá fešácky pokrčena na další větvi, hlava podepřena v zadumání. Kdyby nebylo těch šíleně velkých baňatých nosů, řeklo by se myslitel. I když, nic proti nosům, protože jak Hynkovi vyprávěla Vlaďka, podle nejnovějších výzkumů psychologů, ženy dávají přednost mužům s výraznými frňáky. Asi to platí i u opic. Nebo že by obráceně?

Proboscis monkies se o lidi nezajímají. Člověk je nemůže zkorumpovat. Nemá jim totiž co nabídnout. Leda tak vzít. Mám na mysli život nebo mangrovové listy, kterými se tyto opice výhradně živí. Zadívejte se do očí samce sedícího na větvi. To je zosobněné sebevědomí a lehká přezíravost. „No ale neměnil bych“, pomyslel si cestovatel: „má sice svůj klid, ale zato si musí nadzvedávat nos, když chci jíst“.

Opice uvázaná za krk na řetězu, shrbená jak stařenka na konci života, s dlaní hřbetem položenou na zem, to byla nejsmutnější fotografie, kterou jsem na své cestě viděl. Smutek a osamocení je zabíjí. Do tří týdnů.

 

 

A opice skáčou přes kapok a rambutan
Ještěrka blázní, má Viktorčin hlas
Vím, co se děje, když opice skáčou přes kapok a rambutan
Utíká po zdi za obraz

(Konstantin Biebl)

 

Sepilog je asi nejznámější záchrannou stanicí pro orangutany. Dobře dostupnou, zprofanovanou, plnou turistů. Hynek dost dlouho váhal, nechtěl se vypravit přes půl zeměkoule do nějaké malé zoo, kde jej zase budou zpruzelé studentky šibovat od ohrádky k ohrádce. Když už ale mířil do Uncle Tan Base a byl tak blízko Sepilogu,  nepodívat se, to byl by hřích.

Je pravda všechno co se o Sepilogu povídá. Je to turistická atrakce. Ovšem, když necháte všechny ty ukecané Holanďanky a korejské rodinky odejít, zůstanete s orangutany sami…a mezi vámi a orangutany jsou tři metry volného prostoru, začnete mluvit potichu a budete se  přihlouple usmívat. Za půl hodiny už víte, kdo s kým kamarádí, zapamatujete si rysy jejich tváří, budete vědět čí to byl nápad házet po malých opicích druhu makak banánové šlupky, uvidíte jak vodí samička za nos nejsilnějšího samce, tak mladá a už ví jak na to. „Jsou jako my, jako lidské děti, jsou tak hraví, jak jim může někdo ublížit, proč je chytají a zabíjejí“, blesklo Hynkovi hlavou ale hned v zápětí si uvědomil směšnost svého postřehu a tak se na chvíli zachmuřil. „Trapná přecitlivělost a naivita. Lidi jsou přece lidi“, blesklo mu hlavou podruhé. Tak třeba za druhé světové války Japonci soustředili australské a anglické zajatce v nedalekém městě Sandakan. Když se jich chtěli zbavit vyhnali je na pochod smrti. Ze Sandakanu jich vyšlo dva tisíce šest set. Do Ranau, které leží asi v polovině ostrova, se dotrmácelo šest přeživších. Kde se ta nelidskost…

 

 

A ještěrka dívá se na mne skelným okem
Šílí a volá: to-ké!
To-kéé!

(Konstantin Biebl)

 

Kdyby se Hynek nevydal na Borneo, nepotkal by holky z hotelu backpackers, kdyby je nepotkal, možná by se nevypravil na horu Kinabalu a tam by se neseznámil s dvěmi Belgičankami, které  mu řekly, že chce-li slyšet zvuky jungle, cítit pach a vůni pralesa a setkat se s volně žijícími orangutany, musí odjet do Uncle Tan. Jeden prostě nikdy neví, co je k čemu dobré. Není to krásné a děsivé zároveň?

Tenhle cestovatel už v jungli kdysi byl, přesto byl každou chvíli překvapený. A bodejť by nebyl. Housenku dlouhou jak hadička od hustilky, to nevidíte každý den, stejně tak jako každý den v Praze nedráždíte krokodýly, nehladíte škorpióny anebo ze stromů nevydloubáváte pavouky velké jako dlaň ostravského horníka.

A to jste věděli, že v jungli je v noci ten největší rámus a první dvě noci asi sotva usnete? On to nevěděl.

Ráno se tam vstává velmi brzo. Za rozbřesku. Pak se jde k lodím a za ranního oparu se pluje proti proudu řeky. Viděli jste někdy Zemanův film Cesta do pravěku? Tak přesně taková cesta to je. Je vůbec možné, že něco takového ještě existuje?

 

Na druhé straně světa jsou Čechy
Krásná a exotická země
Plná hlubokých a záhadných řek
Jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš.
U nás je jaro, léto, podzim, zima
U nás nosíme zimníky, kravaty a hole

(Konstantin Biebl)

 

Jako stylové dárky přivezl svým přátelům čaj a kávu. Jen tak pro zábavu. Tu vysušenou žábu se suchým zipem na prsou, kterou mu na tržišti nabízeli jako alternativu peněženky, nechal ke koupi jinému z turistů.

Těžko říct, těžko zformulovat myšlenky, zdá se mi, že Hynek nemůže svým blízkým oznámit, že našel co hledal. Nenašel odpověď na otázku jaký život by měl žít. Jak jej tak ale pozoruji, když si to špacíruje po Václaváku k Lucerně nebo má namířeno do kina na Andělu, má v hlavě obrazy, které viděl. Myslí na lidi a zvířata, které potkal. Jak se má legrační malajská Číňanka Fong z hotelu, co Češka Blanka, kterou jsem potkal uprostřed pralesa, jak se jí daří na Novém Zélandu, už našla práci, kterou hledala? A co sexice ukrutná, zpěvačka z baru Cocoon, vzpomene si někdy na toho malého blonďatého Čecha? Jak se žije v těch všech jiných světech? Zajímavý život si ten Hynek žije, zatímco já si musím hledat novou práci a kráčím po Praze zafoukané podzimem.

 

A to jste věděli, že když stojíte uprostřed pralesa pod dvacetimetrovým stromem, v jehož koruně spí orangutan, stojíte tiše jako zakřiknuté dítě, hledíte nahoru a čekáte co se stane, co bude dál.

 

www.uncletan.com

www.borneobackpackers.com

 

 

 

O ženách z habana vieja, o mužích z maleconu, o zemi karibské

 

Měl jsem sto dobrých důvodů proto, abych se vypravil na Kubu. Žádný z nich ale nebyl z kategorie rozumných. Chtěl jsem se opít kubánským třtinovým rumem ve stejné hospodě v jaké se opíjel Ernest Hemingway, chtěl jsem denně vykouřit alespoň tři smotky svých oblíbených doutníků Romeo y Julieta, chtěl jsem si s nějakou krásnou Kubánkou zatančit na nábřeží Maleconu salsu, chtěl jsem potkat Fidela Castra, a taky jsem chtěl projet nějakou tou starou americkou károu z padesátých let. Když to tak shrnu, měl jsem o Kubě kýčovitou představu pitomého a nenáročného turisty. Nezbylo, než abych se popral s realitou.

Muzeum revolucionářovy činky

 

Myslím, že jeden nic nezkazí, začne-li svůj pobyt v Havaně tím, že si koupí láhev rumu. Má chuť stvořenou pro labužníky a navíc, svět je po něm krásnější. Já jsem začal špatně, protože v dobré vůli poznat co nejrychleji atmosféru a dějiny země, jsem se šel nejdříve podívat do Museo de la Revolución. Mohu-li poradit, nechte si tuhle návštěvu až nakonec a pak na ni před odjezdem úplně zapomeňte. Tedy pokud si ovšem nelibujete ve stísňující atmosféře mauzolea prošpikovaného uniformami nebožtíků a zaprášenými svatými relikviemi revolucionářů z profese. Muzeum je umístěno v budově bývalého prezidentského paláce. Je to hezká budova koloniálního stylu, lehce nabubřelá, uvnitř s mramorovým schodištěm. Jestli si ale nedáte říct a půjdete tam, všimněte si toho schodiště, pohlaďte jej. Pochopíte, jak se dělá revoluce. Dodnes jsou v tom mramoru díry po kulkách samopalu a dokonce i díry z těžkého kulometu. Jsou čisté a mají tak hladké hrany. Z exponátů mne osobně nejvíce zaujala činka, se kterou revolucionáři cvičili těsně před tím, než zaútočili kasárna Moncada.

Žena, kterou představím své matce

 

Já jsem měl o Kubánkách vždycky vysoké mínění, ale že jsou tak překrásné, to jsem netušil. Většinou jsou to kreolky, co si od Španělů vzaly vznešenost a eleganci a od černochů přirozenost. Nebývají příliš vysoké, ale mají velká prsa a boky. Budou tedy dobře rodit.

Bolelo mě z nich srdce. To bylo tou hormonální disbalancí, kterou ve mně vyvolávaly. A bodejď bych se z nich nezbláznil, když na mě neustále pokřikovaly, tahaly mne za ruce, za nohy, zubily se na mne, plácaly mne po zadku i jinde si šáhly, a navíc zkoumaly, jestli mé blonďaté vlasy jsou světlé od přírody. Poprvé v životě jsem si připadal jako erotický bůh. Žít tam tak půl roku, určitě bych si do Čech přivedl mladou paní Cholevovou. No, asi bych s tím moc radosti v rodině neudělal. Moje máma totiž nemá ráda holky se sexapealem. A v kuchyni by se asi taky neshodly. Tuším. Kubánky jsou jiné než Česky. Kubánky mluví jen španělsky. Angličtinu nemají rády. Navzdory tomu, nemají komunikační zábrany. Když se jim muž líbí, tak mu to řeknou. A k tomu dodají, co všechno by je bavilo s ním dělat. Zbožňuji Kubánky. Kubánky jsou stejné jako Češky. To jsem poznal při pobytu v havanském casa particulare. Což je název pro ubytování v soukromí. Konkrétně v soukromí Pepého a jeho ženy. Pepé je pracovitý a přičinlivý Kubánec. Připravuje pro hosty pokoje, dva pokoje, víc mít nesmí, neboť by byl buržoust vykořisťovatel, dělá jim snídani, poklízí a zrovna buduje novou kuchyň. Jeho žena, jejíž jméno jsem zapomněl, neboť zapomínám jména všech zlých žen, nedělá nic. Celý den kouká na telenovely a z obývacího pokoje huláká na svého muže: Péééépééé. Nejvíc křičela, když se přátelsky a vesele bavil s hosty. To ji nedělalo dobře.

 

Kradl jsem doutníky, soudruzi, no tak mne zabte.

 

Když pobývám ve velmi teplých krajích, nemohu si nechat narůst vousy. Strašně mě totiž koušou. Čili,v minulém životě jsem nemohl být kubánským revolucionářem. A kdybych jim bych i byl, určitě bych to jako bezvousý nedotáhl daleko. Věřím tomu, že by mě vlastní soudruzi brzo picli jako špiona. Podezřívavost je totiž zlá věc. A na Kubě oni musí něco vědět. Žijí tam s ní už dobrých padesát let.

Když jsem si byl prohlížet ve Fábrica de Tabaco Partagas zeptal se mne, jeden z dělníků, jestli si nechci koupit ty doutníky, co právě vyrábí. Čtyři za dvacku. To nebyla špatná cena. Ale nebyl to ani dobrý obchod. To jsem si uvědomil ve chvíli, když mi ty doutníky začal cpát za košili a utíkal pryč. Zaplatil jsem a přesto jsem kradl. Kradl jsem proti své vůli. Poprvé v životě, proti své vůli. Myslím, že mě ten průvodce podezříval. A po něm mě podezřívali i všichni ti tajní a domovní důvěrníci, které jsem potkal na Obispu a u Hotelu Nacional a v přístavu a na křižovatkách, u moře, v hospodách.

Já tomu rozumím. Pořádek musí být. Lidi jsou pacholci, sám jsem toho důkazem, lidi se musí kontrolovat. Ale za dvacet dolarů na měsíc, za to se špatně žije.

A to jste věděli, že když vykouříte několik doutníků za den, hrozí nebezpečí, že budete v noci trpět na noční můry? Je to tak. Dejte si na to pozor. Vím, o čem píšu.

Canal Educativo

 

Je to hrdý národ. A já se jim nedivím. Je jich jen deset miliónů a jsou takový kousek od toho amerického balvanu. Vyrostli z třtinových a tabákových polí. Přesto si vybudovali svou vlastní jedinečnou kulturu, mají své světové ikony a světové příběhy. Podle mě mají těch příběhů víc a z celoplanetárního pohledu i významnějších, než kolik jich mají Češi. Na druhou stranu – v hokeji jsme lepší. Když jsem si ráno po Pepého snídani, hádali jsme se o počet vajíček na talíři, zapálil svůj první doutník toho dne, pustil jsem si televizi, a zopakoval si lekci kreslení pro třetí třídy, chemii pro osmičku a matematiku pro gymnázia. Matematice jsem nerozuměl. Ta paní, matka hrdiny z revoluce, která pak srdceryvně vyprávěla o heroické smrti svého syna, byla milá, taková patetická a plačtivá. Jen doufám, že to dětem nepouštějí moc často.

Kubánci jsou vzdělaní. Jednou jim to přijde vhod. A to myslím vážně!

Tak to by jeden neřekl

 

Lepší mochito vám udělají v pražské Bodequitě, než v té originální havanské. A s jídlem je to podobné. Je mi jasné, že až si jednou vezmu nějakou Kubánku za ženu, budu muset vařit. Jsou snaživé, chtějí muži vyhovět, ale tohle jim nejde. Můj kamarád mi říkal, že na tomhle ostrově všichni tančí salsu. Možné to je. Asi jsem měl jen smůlu. On je to velký ostrov. Salsa dancers jsem nikde moc neviděl. V Havaně mě holky tahaly na diskotéky. Tam se ale tančí něco, čemu říkají afro-latina dance. Jinými slovy disko s větším předklonem a vrtěním zadku. Nějací kluci na Maleconu rapovali. Tvářili se přitom protistátně. Frázovali ale ve své rodné španělštině a tak mi klidně mohli zpívat pionýrskou přísahu a já bych to nepoznal. Na opravdový salsa večírek jsem narazil jen na jednom místě. A sice v Trinidadu, což je půvabné městečko, ve kterém se zastavil čas někdy na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Proto ho teď můžou prodávat turistům. Vedle kostela jsou táhlé, dlouhé schody a na nich se večer co večer pro místní i pro přesmořní zpívá a tančí. První večer je to úžasné, druhý večer je to skvělé, třetí večer je to dobré, čtvrtý večer dám přednost harmonii rumu a venezuelské telenovely. Místní to ale baví stále a tančí o sto šest svůj afro-latina dance, zatímco prsatá Švédka tam na střídačku s Holanďanem a Švýcarem skvěle válí pravou kubánskou salsu. Ovšem jako seznamka to funguje báječně i pro úplně netančící.

Comandante grande

 

Ano, měl jsem příležitost viděl Fidela Castra. Sledoval jsem jej celé tři hodiny. Už ani nevím, jestli to bylo na Canalu Educativo nebo na tom, co měl být zábavný. Asi to bylo na tom zábavném. Je totiž vtipný, je to bavič. Na druhou stranu je třeba říct, že jeho publikum se servilně smálo každé ptákovině. Nerad bych se jej dotkl, ale neodbytně mi připomínal otce Homera Simpsona. Toho, co je v domově důchodců. Jsou oba stejně seschlí a skřehotaví. Škoda, že zakázal kouřit doutníky na veřejných místech. Škoda, že to nezapíchl v osmdesátém devátém. Byli by mu brzo sami a dobrovolně postavili na památku sochy. Takhle se jich asi tak brzy nedočká. Ovšem, zas má na co vzpomínat, že jo. Těch milenek, státníků, doutníků, atentátníků. Ani na Che Guevaru by se nemělo zapomínat. Byl to přece takový fešák.

Jak to chodí na světě

 

Cesta taxíkem z Trinidadu do Havany přijde jednoho na dvacet dolarů. Autobusem to vyjde stejně, jen cesta trvá o dvě hodiny déle. Bylo mi líto toho kluka, příštipkáře z Havany, který mi říkal, že se do Trinidadu ještě nikdy nepodíval, protože si na cestu a ubytování nedokáže vydělat ani za rok práce. Smutek šel z manželů, co jsme u nich v Trinidadu spali, když nám ukazovali na zazděné dveře hotelu na náměstí, který jim kdysi patřil.

Rozčiloval jsem se v Coppelii, když mě zmrzlinář natáhnul na jeden dolar za každý kopeček zmrzliny. Hrál jsem to na taxikáře, kteří to na mne zkoušeli. Byl jsem poplašený a zděšený, když mi jineteros v nějaké otřesné špeluňce místo levných doutníků nabízeli dvě levné asi čtrnácti-patnáctileté holky. Smál jsem se Dánským turistům, kteří se nechávali na Centrálním náměstí líbat od nalíčených holek, co představovaly otrokyně, a pak s těmi červenými fleky na tváři, šťastní jak blechy, chodili po Starém městě ještě tři hodiny. Jak ti byli pyšní na svůj turistický cejch! Záviděl jsem španělským dědkům ty jejich koupené nevýslovně krásné kubánské holčičky, které jako by sešly z katalogů dokonale krásných těl a tváří. Ušklíbal jsem se nad Němcem, který přiopile oplácával svou gazelí prostitutku, zatímco ona vysílala žádoucí pohledy na jednoho špatně placeného tanečníka jedné špatně secvičené lidové veselice. Nezapomenu na tu malou legrační asi pětiletou holčičku, co mi nedala spát, protože každé ráno na ulici svolávala své kamarády. Byl jsem spokojený, když jsem se projel červenobílým kabrioletem tam a zpátky podél zálivu. Mělo to svůj půvab a eleganci. Byl to zážitek. Jejich příběh je od té doby i mým příběhem.